Každý život má svou cenu, důležitá je dostupná paliativní péče, zdůraznil prezident ČLK

Prezident České lékařské komory (ČLK) Milan Kubek své názory představil v podcastové sérii Iluze dobré smrti, v níž s ním o eutanazii hovořil Pavel Šafr. Rozhovor FORUM 24 zveřejnilo 16. září 2026. Následující text vychází z tohoto rozhovoru a jednotlivé postoje jsou proto připisovány přímo prezidentovi Kubkovi. 

Pro lékaře je zásadní etická hranice

Česká lékařská komora dlouhodobě odmítá legalizaci eutanazie. Její postoj vychází především z etického pohledu na roli lékaře. Medicína má podle Kubka člověka léčit, prodlužovat život, pokud je to možné, a zmírňovat jeho utrpení. Aktivní ukončení života proto považuje za hranici, kterou by lékař překročit neměl.

„My lékaři jsme studovali medicínu proto, abychom lidi léčili, abychom prodlužovali život, abychom samozřejmě mírnili jejich utrpení, ale ne proto, abychom lidi zabíjeli. A to je zásadní etický milník, přes který lékař nemůže jít,“ uvedl.

Za důležité přitom považuje rozlišovat mezi eutanazií a situací, kdy už léčba pacientovi nepřináší prospěch. „Rozhodně nejsme zastánci léčení za každou cenu, když je jasné, že léčba, která je často nepříjemná, nemůže přinést vyléčení ani zásadní prodloužení života, ani zlepšení jeho kvality. Taková razantní léčba by mohla kvalitu konce života dokonce zhoršit. Ale zabíjet lidi, to po lékařích nechtějte.“

Nejde jen o fyzickou bolest

Právě paliativní péči přisuzuje v celé debatě významnou roli. Fyzickou bolest podle něj současná medicína dokáže velmi dobře tlumit. Obtížnější je psychické utrpení člověka, který se blíží konci života a může mít pocit, že už je pro své okolí přítěží.

„Jestli něco medicína umí úplně spolehlivě, je to tlumení bolesti. Při správně vedené analgetické léčbě a správně vedené paliativní péči to není problém,“ upřesnil.

Psychické utrpení je podle něj jinou otázkou. Zvlášť riziková může být situace, kdy nemocný začne vnímat sám sebe jako někoho, kdo rodinu zatěžuje. Nemusí přitom jít pouze o přímý tlak nebo majetkové zájmy.

„Dovedu si představit případy, kdy rodina, a nemusí jít jen o dědictví, ale jen z důvodu, aby dědeček nebo babička neobtěžovali, nezacláněli, nepřekáželi, dokáže v seniorech vytvořit pocit, že jsou na obtíž. A potom takový nešťastný senior požádá o sebevraždu,“ řekl.

Obavy ze „šikmé plochy“

Další část argumentace staví na zkušenostech zemí, které eutanazii nebo asistované sebevraždy legalizovaly. V rozhovoru uvádí například Nizozemsko, Belgii a Kanadu a upozorňuje nejen na růst počtu případů, ale také na postupné změny pravidel.

V Nizozemsku bylo podle čísel, která v rozhovoru předložil, v prvním roce po legalizaci v roce 2003 evidováno 1626 případů eutanazie, zatímco v roce 2025 jich bylo 10 341. V Belgii počet podle něj vzrostl z 235 případů v roce 2003 na 4486 v roce 2025.

„Šikmá plocha nespočívá jen v tom, že případů eutanazie je víc a víc, ale také v tom, že se víc a víc rozvolňují pravidla, protože se rozšiřuje okruh osob, o kterých si část společnosti myslí, že by pro ně bylo lepší, aby nežily,“ vysvětlil.

V Belgii je podle něj významným momentem také možnost eutanazie u nezletilých. U Kanady zase upozorňuje na rostoucí počet případů asistovaného usmrcení. Tyto údaje používá jako argument pro obavu, že se s postupem času mohou měnit nejen počty, ale i hranice toho, kdo může o ukončení života požádat.

Lékař by neměl být nucen eutanazii provádět

Samostatnou otázkou je postavení lékařů. Pokud by eutanazie byla legalizována, Kubek považuje za zásadní zachování výhrady svědomí. „Žádný lékař nesmí být nucen k tomu, aby se něčeho takového účastnil,“ uvedl s odkazem na německou zkušenost a postoj tamní lékařské komory. 

Otázka podle něj ale není jen praktická. Legalizace by změnila samotné vymezení role lékaře. Ten by vedle léčby a zmírňování utrpení mohl být postaven také před požadavek pomoci při ukončení života.

Právě zde se dostává ke sporu s argumentem autonomie pacienta. Připouští, že člověk může být pevně rozhodnutý svůj život ukončit. Jinou otázkou ale podle něj je, zda může požadovat po lékaři, aby mu s tím pomohl.

„Když chce někdo spáchat sebevraždu a chce se zastřelit a je k tomu pevně rozhodnut, tak mu v tom asi nikdo nedokáže zabránit. Ale nemůže chtít po lékaři, aby zmáčkl spoušť.“

Každý život má hodnotu až do konce

Argument o autonomii a důstojnosti se podle rozhovoru dostává do střetu s představou, že hodnotu života nelze měřit podle zdravotního stavu nebo míry postižení. Jako příklad Kubek uvádí Stephena Hawkinga, který žil desítky let s ALS a přes těžké tělesné postižení pokračoval ve vědecké práci.

„Jeho život měl obrovskou cenu. Život každého člověka tu cenu má a nikdy nevíme, co může svému okolí nebo celé společnosti přinést,“ řekl.
Na otázku, zda má podle něj život hodnotu až do samého konce, odpověděl jednoznačně: „Určitě ji má až do konce.“

Současně ale odmítá představu, že by člověk měl být za každou cenu podrobován další léčbě. Právě tady podle něj spočívá zásadní rozdíl mezi odmítnutím neúčelné léčby a aktivním ukončením života. Dostupnost paliativní péče považuje za jeden z faktorů, které mohou ovlivňovat postoj společnosti k eutanazii. Za poslední desetiletí podle něj česká paliativní péče výrazně pokročila, včetně možnosti péče v domácím prostředí.

„A když budeme v tomhle pokračovat, když budou mít paliativci dostatek prostředků, a to i finančních, když budeme moci lidi, kteří v tomto oboru pracují, dobře zaplatit, protože ta práce je nesmírně psychicky náročná, tak volání po eutanazii nebude mít takovou podporu.“

Za rizikový považuje také čistě ekonomický pohled na konec života. Pokud by se náklady staly hlavním kritériem, mohla by podle něj vzniknout situace, kdy bude nákladná paliativní péče dostupná jen části pacientů.

„Nedej bože, aby si někdo spočítal, že eutanazie, asistovaná sebevražda jsou mnohem levnější než paliativní léčba. To by znamenalo, že bychom se mohli dostat do situace, kdy drahá paliativní léčba bude jenom pro bohaté a těm, kteří si to nebudou moci dovolit, bychom nabízeli asistovanou sebevraždu nebo eutanazii.“

Za důležité proto považuje nejen dostupnou zdravotní a paliativní péči, ale také fungující rodinné a společenské vazby. Právě jejich oslabení podle něj může pocit, že nemocný člověk představuje pro své okolí zátěž, ještě posilovat.

O budoucnosti české úpravy nechce předjímat

Kubek v rozhovoru připouští, že počet lidí, kteří eutanazii podporují, podle jeho zkušenosti roste. Zároveň upozorňuje, že mezi zastánci jsou i někteří lékaři. Sám ale nechce předjímat, zda a kdy by Česká republika k legalizaci přistoupila.

„Netroufám si říct, co bude, či nebude. Pro mě je varování, že státy, které mají katolickou tradici, jako Španělsko a Portugalsko, v posledních letech eutanazii legalizovaly. Toto je zásadní změna.“

Svůj postoj nakonec shrnuje důrazem na ochranu života a péči o člověka v závěru života: „Každý život má svoji cenu a zaslouží si svoji ochranu.“

Zdroj rozhovoru: Pavel Šafr: Milan Kubek: Eutanazii považuji za selhání soudržnosti lidské společnosti, FORUM 24, 16. 9. 2026. Původní rozhovor na FORUM 24

Zpracování: redakce Našezdravotnictví.cz

Foto: Shutterstock