Když zmizí jistota: psychologická mapa života s nemocí

Už v úvodu bylo zřejmé, že nepůjde o „rady z pozice odborníka shora“, ale o pokorný dialog se zkušeností pacientů. Pospíchal otevřeně pojmenoval, že sám nemá s onkologickým onemocněním osobní zkušenost, a jasně vymezil roli své přednášky: „Všechno, co tady dnes budu říkat, neberte jako knížecí rady. Berte to prosím spíš jako inspiraci.“ Tento postoj se pak promítal do celé struktury přednášky – nešlo o poučky, ale o porozumění.

Ústředním tématem se stala nejistota. Ne jako abstraktní pojem, ale jako živá zkušenost, která prostupuje všemi fázemi nemoci. Nezačíná diagnózou a nekončí léčbou. Objevuje se při čekání na výsledky, při zahájení terapie, během léčby i v období remise. Někdy dokonce sílí právě tehdy, kdy by podle vnější logiky měla slábnout.

Pospíchal velmi silně pojmenoval, že nejistota není jen individuálním prožitkem nemocného člověka, ale systémovým stavem celého jeho okolí. Nemoc se prakticky nikdy netýká jednoho člověka – zasahuje rodinu, partnery, děti, rodiče, přátele, ale i zdravotníky. Blízcí často prožívají stejnou, nebo dokonce hlubší tíhu než samotný pacient. V tom zazněla i věta, která v sále vyvolala silnou odezvu: „Když se matka dívá na své nemocné dítě, centra bolesti v jejím mozku mohou reagovat silněji než u toho dítěte.“ Nejistota se tak šíří vztahem, vazbou, láskou – a stává se kolektivní zkušeností.

Vnitřní klid jako opak nejistoty

Důležitou částí výkladu byla i reflexe moderní společnosti. Člověk je dnes zvyklý mít život pod kontrolou. Máme infrastrukturu, systémy, instituce, technologie, které vytvářejí iluzi jistoty. Nemoc tuto konstrukci náhle rozbíjí. Najednou přichází situace, kde plánování nefunguje, předvídatelnost mizí a kontrola se rozpadá. Právě v tomto bodě se nejistota stává psychicky extrémně zatěžující, protože narušuje jednu ze základních lidských potřeb – potřebu bezpečí.

Z této roviny Pospíchal přirozeně přešel k otázce: Co je vlastně opakem nejistoty? Neoznačil za něj jistotu, ale vnitřní klid. Stav, který není závislý na okolnostech, prognózách ani výsledcích vyšetření, ale vychází zevnitř člověka. Popsal ho jako vnitřní osu stability, která může existovat i v prostředí chaosu, bolesti a strachu. Ne jako euforii, ale jako tichý vnitřní bod, který člověka drží pohromadě.

Do tohoto rámce pak zasadil dvojici emocí, které nemoc téměř vždy provází: strach a naději. Nevnímal je jako protiklady dobra a zla, ale jako přirozené průvodce. Strach jako signál ohrožení, ochranný mechanismus, který patří k životu. Naději jako vnitřní motor, který dává sílu jít dál. Velmi silně zazněla myšlenka, že naděje není jedna, ale proměňuje se podle situace – od naděje na omyl v diagnóze přes naději v účinnost léčby až po naději na důstojnost, smysl a vztahy i v těžkých fázích nemoci.

Zásadní část přednášky pak tvořil koncept trvale udržitelné naděje. Nejde o popření reality ani o slepý optimismus, ale o souběžné držení dvou rovin: víry v dobrý vývoj a zároveň vnitřní připravenosti na možnost, že vývoj dobrý nebude. Tento model Pospíchal vysvětloval na přirovnání k horolezectví – člověk jde na vrchol s vírou, že ho dosáhne, ale zároveň si bere vybavení pro krizové situace. Přítomnost „plánu B“ neoslabuje motivaci „plánu A“, naopak snižuje vnitřní napětí a úzkost.

Zdroj fotografie: Lymfom Help

Minulost, přítomnost a budoucnost

Velmi citlivě byla otevřena i temnější stránka naděje. I ona totiž může člověka uvěznit – v očekávání, v připoutanosti k budoucnosti, v neschopnosti žít přítomností. Naděje může být zdrojem síly, ale i zdrojem bolesti, pokud se stane jediným bodem, ke kterému se člověk upíná.

Tím se přednáška dostala k jednomu z nejdůležitějších psychologických motivů: přítomnosti. Strach i naděje jsou orientované do budoucnosti. Minulost přináší lítost a smutek. Vnitřní klid je však možný pouze v přítomném okamžiku. Proto Pospíchal kladl důraz na techniky, které člověka „stahují zpět do teď“ – skrze tělo, dech, pohyb, vztahy, činnost, prožitek, ticho, smysly.

Zvláštní místo v tom měla vděčnost. Ne jako povrchní pozitivní myšlení, ale jako hluboký psychologický nástroj orientace pozornosti. Vděčnost podle něj nepřepisuje realitu, ale mění způsob, jakým ji člověk vnímá. Nepopírá bolest, ale umožňuje vnímat i to, co zůstává zachované. Tím vrací energii do přítomnosti a stabilizuje psychiku.

Velmi důležitý byl i postoj k emocím: přednáška se jasně vymezila proti tlaku na „být pořád pozitivní“. Místo toho zazněl model rovnováhy – čas na radosti, čas na starosti. Dovolit si smutek, strach, slabost, ale nezůstat v nich uvězněný. Nechat emoce projít, ale nechat je i odejít.

Závěr přednášky byl existenciálně hluboký. Pospíchal otevřel téma přijetí vlastní konečnosti a smrtelnosti jako paradoxního zdroje klidu. Ne ve smyslu rezignace, ale ve smyslu vnitřního smíření s hranicemi lidské existence. Právě toto přijetí podle něj výrazně snižuje úzkost, potřebu kontroly i destruktivní strach z nejistoty.

Celá přednáška tak nepůsobila jako výklad psychologie, ale jako jemně strukturovaný příběh o lidské křehkosti, síle a schopnosti adaptace. Nevedla k iluzím, ale k porozumění. Nehledala jistoty, ale učila žít v nejistotě. Neučila, jak nemoc porazit, ale jak v ní neztratit sebe sama.

A možná nejpřesněji její smysl vystihuje závěrečné přání, které v sále nezaznělo jako fráze, ale jako lidské poselství: „Přeji vám mnoho ostrůvků vnitřního klidu, kde budou bezpečně zakotvené vaše lodi.“

Další možnosti poslechnout si přednášku živě jsou (zdarma) na TOMTO ODKAZU.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Chat GPT