Martin Pospíchal: Ne všechno máme pod kontrolou a týká se to i psychologů samotných

Vy sám pracujete s velmi těžkými tématy a lidmi v extrémní životní situaci, což jsme rozebrali i v první části rozhovoru. Jak se sám chráníte před vyhořením? Kde máte svou hranici?

Když se o tom bavíme s kolegy, tak má skoro každý zkušenost, že tu hranici někdy překročil – většinou ve prospěch druhých. Ta hranice se většinou nepozná jen jedním izolovaným signálem. My mluvíme o třech „signálních“ rovinách.

Jednou je tělo, které začne dávat signály: únava, bolesti, vyčerpání, nespavost, somatické obtíže. Druhou rovinou je okolí – blízcí často poznají, že jedeme v přetížení, dřív než my sami. Jenže to člověk nechce slyšet, říká si: „Mám vše pod kontrolou.“ A obzvlášť u psychologů je to složité, protože máme nálepku, že bychom to přece měli zvládat.

A pak třetí rovinou je naše vlastní mysl. To, že neumíme vypnout, že se nám příběhy klientů pořád vracejí, že si je neseme domů v hlavě. Může to být i potřeba si někam „zalézt“, mít od toho všeho klid apod.

Jak konkrétně s tou zátěží pracujete? Co vám pomáhá?

Základem je psychologická supervize. Psycholog musí mít svého psychologa. Ne proto, že by byl slabý či neschopný, ale proto, že do některých zákoutí své mysli si prostě sám nevidí. Pravidelná supervize je podle mě naprostý základ hygieny téhle profese.

A pak je důležité mít v životě místo, čas a prostor, kam se za vámi práce nedostane. Něco, co vás skutečně pohltí. Nestačí „nějaký koníček“. Ideální je činnost, která vás opravdu vtáhne, kde nemáte kapacitu přemýšlet nad něčím jiným.

Funguje pohyb, sport, lezení, jóga – cokoliv, kde se musíte soustředit. Například když lezete na skále, nemůžete přemýšlet o klientech, protože když se nesoustředíte, spadnete. To je přesně ten typ aktivity, který funguje. Obdobně to může být dobrá kniha. Nestačí například jen jet na kole a dál v hlavě řešit práci – dobré je něco, co vás opravdu „nasaje“.

Fotografie: PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D. (užito se souhlasem PhDr. Ing. Pospíchala)

Pomáhá vám i střídání typů práce?

Určitě. Myslím, že pro každého není udržitelné mít od rána do večera jen těžké, terminální případy klientů. Pro mě je důležité střídat zátěž – kombinovat terapeutickou práci s výukou, přednáškami, odbornou činností. Mně osobně velmi pomáhá, že také učím a přednáším. Je to jiný typ energie, jiný rytmus.
A zároveň si myslím, že není pro každého mít stoprocentní úvazek jen s těžce nemocnými pacienty. Ta práce je krásná a smysluplná, ale má někdy velkou tíhu. Je potřeba s ní pracovat vědomě. Každopádně to vše uvedené je můj pohled. Kolegové to možná mají jinak. 

Myslíte si, že dnes už svou hranici dobře znáte?

Upřímně – říct, že svou hranici znám a mám ji plně pod kontrolou, by bylo hodně troufalé. Právě proto je důležitá psychologická supervize a zpětná vazba zvenčí. Člověk myslím není schopen všechno a vždy reflektovat sám. Jsou zde zmiňované signály – tělo, okolí, mysl –, ale tvrdit, že to mám „pod kontrolou“, by bylo odvážné. Je to proces, ne stav.

Změnila vám tahle práce vztah ke zdraví a smrti?

Každý den vám připomíná, co je důležité. Vztahy. Blízcí. Smysl. Prioritizace. Zároveň je ale potřeba hlídat, aby vás práce „nekontaminovala“ utrpením a pesimismem. Někdo své nemoci možná trochu více přispěl. Někdy ale přichází i k mladým, zdravě žijícím či sportovně založeným lidem. To může ovlivňovat pocit nespravedlnosti. Zároveň mi to ale celkově přináší silný pocit pokory. To, co má smysl, je o zdraví pečovat – ale i přijmout, že ne všechno máme pod kontrolou.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Chat GPT