Vědci a podnikatelé jsou motorem společnosti, ale musí mít podporu a prostor k inovacím. Ten ale v Evropě chybí, obává se tvůrce léku proti alzheimeru Martin Tolar

V první části rozhovoru jsme si povídali o Alzheimerově nemoci jako takové a o vývoji léku ALZ-801. Ve druhé části rozhovoru jsme se zaměřili více na dobrodružnou cestu Martina Tolara, která v mnoha ohledech splnila i předčila pohádkovou představu o americkém snu a dobrodružství, tedy ten pověstný „American dream“. Dotkli jsme se i otázky technologií a jejich vlivu na mozek a také podnikatelského prostředí, které není v Evropě z důvodu přebujelé byrokracie moc přívětivé a převážně brzdí rozvoj inovací.

V rozhovorech vyprávíte o tom, že už od počátku, kdy jste přesídlil do Ameriky, to bylo jedno velké dobrodružství. Teď jste čím dál více k vidění i v Česku. Táhne vás to zpět, i třeba ze sentimentálních důvodů? 

V Česku jsem zažil to nejdůležitější formující období svého života a vždy jsem se chtěl vrátit. Vyrostl jsem v Praze na Zahradním Městě a vystudoval tu dvě vysoké školy, počítače a medicínu. S několika kluky a holkami jsme pak během mého studia medicíny rozjeli sametovou revoluci a narostla nám křídla, všechno bylo najednou možné a všechny brány otevřené. Politiku jsem jako moji spolubojovníci Marek Benda, Šimon Pánek a Martin Mejstřík dělat nechtěl, a tak když jsem dostal nabídku dalšího studia v Americe, bral jsem to jako zkušenost a plánoval, že se za pár let vrátím zpátky, až se něco naučím. Jedna věc ale vedla k druhé, stále bylo něco neuvěřitelného přede mnou, a tak jsem se nakonec nevrátil přes 20 let. Do Česka ale cestuji, protože mi přijde důležité přinést domů, co jsem viděl, zažil a co jsem se naučil, a také ukázat a inspirovat další mladé talentované lidi, že je možné v Praze vybudovat americkou technologickou společnost, která se už za chvíli může stát dalším jednorožcem – tedy firmou s hodnotou přes jednu miliardu amerických dolarů.

V Česku jste založit institut INDRC (International Neurodegenerative Disorders Research Center). Vaším snem je tu ale také založit fond. Co tomu brání? 

Cílem institutu INDRC bylo začít více porozumět mozku a použít výpočetní techniky na výzkum mozku i jeho onemocnění včetně Alzheimerovy choroby. Institut je velmi úspěšný, po třech letech existence získal prestižní grant Evropské unie a s podporou státu jde celkově o miliardy na výzkum a podporu technologického rozvoje Česka. Fond by měl podporovat inovátory s vizí a ambicemi, aby mohli cestovat a vidět, jak se věci dělají za našimi kopečky. V Americe je zvykem, že lidé, kteří vydělají hodně peněz, když něco sami vybudují, pak to chtějí také vrátit společnosti. Problémem moderního člověka je, že život má příliš lehký, o všechno je postaráno a nemusí moc bojovat a většinou toho má k dispozici až příliš. Já osobně hladovím celý víkend a rozhodně nepotřebuji víc jíst, právě naopak! (Martin Tolar v rámci očistných a preventivních procesů každý víkend hladoví. Prevenci proti Alzheimerově nemoci jsme probírali v první části rozhovoru). 

Pak je ale otázka, jak případné peníze dobře rozdat, a tak vznikl nápad na fond vzdělávání. Myslím si, že každý člověk z té naší české kotlinky by se měl podívat za velkou louži, z Ameriky je ten pohled na Česko zcela jiný než z Evropy. I když se sem chci vrátit, tak tato země potřebuje změnit prostředí tak, aby umožnila inovaci a technologický rozvoj. Americký trh funguje právě proto, že je tam obrovská společenská i státní podpora inovací. Ekonomický rozvoj společnosti nestojí jen na autoprůmyslu a těžkém průmyslu, ale v první řadě jde o nové technologie, tam se tvoří největší pokroky a hodnoty. Přitom v Česku jsou velmi vzdělaní a kreativní lidé, ale chybí tu vhodné prostředí inovace vytvořit. A to by byl cíl tohoto fondu.

Automaticky vyvstává otázka, co tomu přívětivějšímu prostředí pro inovace v Evropě brání. Přebujelá byrokracie? Spousta dalších překážek, které vyvstávají v souvislosti s Green Dealem, s dotační politikou, která si vlastně určuje, kam by byznys směřovat měl a neměl?

Evropa je neskutečně byrokratická a Česko možná ještě víc. Ani právní systém není dostatečně připraven a transparentní. Jednou z možností pro podnikání je, že sice tady společnost rozjedete, ale její hlavní sídlo zůstane v Americe a funguje pak v tom jasném a přehledném právním prostředí. Čímž se pak nemusím tak moc vyrovnávat s vysokou byrokracií a právním systémem v Česku. To byl mimochodem velký problém i při zakládání institutu INDRC. Nikdy mi nedošlo, jak náročné tu bude vybudovat a řídit globální neziskový institut, který se pouze snaží pomoct zemi. 

Jaké konkrétní překážky máte na mysli? 

Bylo jich mnoho. Od problematických právních struktur a formování institutu do bodu, jakým způsobem v něm hospodařit a dohlížet na transparentní a etické financování. Konkrétní příklad? Můj chief scientific officer John Hey z Alzheonu měl být v představenstvu. Ani po čtyřech letech od založení institutu české úřady nebyly schopny schválit jeho bezúhonnost. Z Ameriky přitom doložil všechny dokumenty, že nemá žádný záznam v trestním rejstříku. Kvůli každému podpisu jsem musel jít na úřad a podepsat se. To jsem ani nevěděl, že něco takového stále ještě existuje. Sám podepisuji všechny právní dokumenty elektronickým podpisem a je jedno, jestli jsem v Praze, nebo na Havaji. 

Ještě větší problém a často důležitější je, že vedle těchto byrokratických peripetií v Česku stále chybí zásady etického jednání a samotná podpora inovací. V Česku musí být právní systém, který zajistí etické jednání a ochranu investic, jinak sem nikdo nepůjde podnikat. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl pracovat v ekosystému dvou míst na světě, kde to opravdu funguje – v Silicon Valley a v Bostonu. Jsou tam lidé, kteří tomu rozumí, kteří mají dobré nápady i fondy, které lidi s nápady podporují. Je tam skupina lidí, kteří vědí, jak společnosti vybudovat a zafinancovat. Systém i společnost jsou připraveny vám pomoct. 

U nás se při zakládání fondu spíše mnoho lidí ptá, co ten dotyčný chce asi nakrást. Je ta mentalita tolik odlišná?

Přesně tak, stále tu staré struktury žijí v komunismu a mentalita je naprosto jiná než jinde ve světě, a co teprve v Americe. Pro mě byl vždy překvapující ten americký optimismus a často jsem si pokládal otázku, z čeho plyne. A mám dvě taková vysvětlení. Zaprvé, většina lidí přišla jako já do Ameriky s jedním kufrem a byli připravení a ochotní bojovat a vybudovat si nový život. Druhou věcí je takzvaná „clear blue skies“ (jasná modrá obloha). Člověk ráno v New Yorku, Bostonu nebo San Francisku vstane, podívá se na nebe, slunce pálí a svět mu leží u nohou, pak je jasné mít chuť něco úplně nového vybudovat a změnit. A to je ten americky nezdolný životní optimismus. 

Vize a nebát se vystoupit z české kotliny

Vybudoval jste společnost Alzheon a objevil se svým týmem lék, který hledala spousta firem po celém světě. Celý výzkum průlomového léku ALZ-801 vyšel na zhruba 750 milionů dolarů, což je oproti jiným cenám ve vývoji poměrně nízká částka. Jak se vám to povedlo?

Pracoval jsem ve Pfizeru a podobný projekt by tam stál desítky miliard dolarů. V menší firmě ale člověk musí vytvořit efektivnější systém, a tak zaměstnávám vysoce nadané a zkušené lidi, kteří dokážou většinu věcí outsourcovat a dohlížet, že vše běží v pořádku. Mám organizaci zaměstnávající tisíce lidí po celém světě, kteří sledují průběh klinické studie. Pfizer by měl pravděpodobně svůj tým a svoje pracoviště. Naše expertíza také není v tom, jestli vyrobíme 70 tun našeho léku, které budeme potřebovat pro americký trh. Nebudu stavět fabriku, i když Pfizer by ji pravděpodobně postavil, ale pro mě to nedává smysl. To vše se dá dělat daleko efektivněji a levněji, když to umíš. 

V posledních dnech jste poskytl mnoho rozhovorů. Je nějaké další téma, které byste chtěl otevřít? 

Pro mě je zajímavé se vracet po letech do Česka a vidět, jak se společnost postupně vyvíjí. A rozdíl, který tu vidím, je, že tu je stále hodně schopných a nadšených lidí, ale země a systém jim často nejsou schopné něco atraktivního nabídnout k životu a práci, a proto utečou někam jinam. Svět je už dnes tak mobilní. My sami nyní budujeme tým do Tolionu, a protože chceme jeho hlavní produkt uvést na americký trh do konce roku, potřebujeme někoho, kdo má zkušenosti z Ameriky. Když jsem si tu včera a předevčírem povídal se zájemci o spolupráci, tak někteří už na střední škole věděli, že musí pryč do velkého světa, a nechtějí ani ztrácet čas na českých školách. Někteří se pak zkouší vrátit, ale aby něco mohli vybudovat, musí napřed zatnout zuby a odjet pryč. Odjeli třeba do Ameriky a mají za sebou špičkové školy a nyní pracují na nejrůznějších zajímavých věcech, kde mají také možnost vrátit se do Česka. Tato cesta samozřejmě není pro každého, ale pokud lidé chtějí, musí mít možnost rozletu, a pak jsou v podstatě motorem celé společnosti. Přijde mi úžasné ukázat mladým lidem, kteří něco chtějí dokázat, co všechno je možné. Svět je jiný, vypadá úplně jinak a chová se jinak, než si dokážeme představit, ale na to musíme opustit tu naši českou kotlinku. Zrovna dočítám knihu o Baťovi, na kterém je vidět, jaký byl vizionář. Nebál se několikrát během své kariéry odjet do Ameriky naučit se, jak se to dělá jinde, a přivézt nové zkušenosti, které mu pak umožnily vybudovat jeho světově proslulou firmu na výrobu bot.

S Baťou je spojena vaše rodinná historie. 

Ano, můj dědeček byl lékař, profesor na univerzitě a Baťa ho pozval, aby ve zlínské nemocnici pro jeho zaměstnance vybudoval jedno z prvních oddělení na světě věnujících se pracovnímu lékařství. Když jsem odjel do Ameriky, absolvoval jsem klinický trénink v neurologii v Bostonu také v Massachusetts General Hospital, což je nejslavnější nemocnice v Americe. A můj tatínek mi řekl, že můj dědeček tam byl přesně před 50 lety, Baťa ho tam poslal na vyučenou! To ukazuje, že už můj dědeček byl dobrodruh a vizionář, který jel tři týdny lodí do Ameriky, aby se naučil něco nového a viděl velký svět.

Vedle institutu a možná plánovaného fondu již propagujete v Evropě i Americe mobilní aplikaci Tolion Brain Health Coach, která by měla sloužit jako prevence neurodegenerativních nemocí a pomoct odhalit Alzheimerovu nemoc ještě před jejím vypuknutím. V Americe by měla být spuštěná do konce letošního roku a v Evropě dostupná podle plánu během roku 2026? 

Už jsme v Tolionu vyřešili technické problémy a vybudovali systém, který za pomoci umělé inteligence dokáže poradit pacientům, a teď musíme dokončit produkt samotný. Proto hledám lidi, kteří mají zkušenost s vývojem digitálních produktů i s americkým trhem a komercializací. V Evropě ale zase nastanou další nové překážky. Nedávno jsem se dozvěděl, že v Evropě má iPhone jiné bezpečnostní podmínky pro aplikace než v Americe. To je další velká výhoda mých společností, že se vždy naučím spoustu nových věcí. (smích) V životě by mě nenapadlo, že když něco vybuduji v USA, lidé v Evropě k tomu budou mít omezenou dostupnost kvůli odlišným bezpečnostním normám. 

Tolion se zabývá výpočetní technologií. Nestojí právě ale i technologie za změnami na našem mozku?

Za těch posledních 100 000 let, kdy jsme jako první homo sapiens běhali po pláních někde v Africe, až po dnešní technologickou dobu se náš mozek biologicky vůbec nezměnil. Příčina, proč jsme se vyvinuli jako lidská společnost a ovládli tuhle planetu, je, že náš mozek má neuvěřitelnou schopnost se adaptovat na okolní prostředí. Problém dnešní doby je, že i když jsou pro nás výpočetní technologie nesmírně důležité, tak ohrožují mezilidské vztahy a sociální interakce, o kterých jsme si povídali v první části rozhovoru. A mezilidské vztahy jsou pro naše duševní zdraví i jako prevence neurodegenerativních chorob nezbytné. Není náhoda, že Steve Jobs (zakladatel, výkonný ředitel a předseda představenstva firmy Apple, pozn. red.) i další průkopníci ve světě technologií zakazovali iPhony svým dětem. 

Od začátku bylo jasné, že není ideální trávit všechen svůj čas na sociálních sítích typu Facebooku, kde jsme manipulováni systémy, které jsou trénované na to, aby byly adiktivní. Tyto systémy v podstatě hledají způsob, jak nás zaháčkovat, abychom se koukali na jejich obsah čím dál víc a ony mohly prodat víc reklam. A to je obrovský problém, když si uvědomíme, jak je mozek plastický a jakým způsobem se na tyto systémy adaptuje. Náš mozek nemůže zůstat stejný, když koukáte tři hodiny na iPhone, adaptuje se na vnější prostředí a podněty a všechny zmíněné faktory pak mají vliv na psychologické a psychiatrické problémy obzvláště u dětí, které jsou na vývinu.

Vámi zmíněné věci mají v konečném důsledku dopady nejen na sociální vztahy, ale také na horší spánek, na motivaci se více hýbat. 

Na všechno. Máme zakódován určitý způsob interakce se světem a všechno běží přes mozek. Mě přivedla k neurologii a neurochirurgii filozofie. „Kdo jsme? Proč jsme tady? Proč to děláme?“ A tyto otázky jsou čím dál důležitější i v rámci technologií a budeme se muset naučit s nimi nějak žít.

Pokud nepřijde nějaký blackout. 

Přesně tak. (smích) Jak se říká v Americe, rozdíl mezi civilizací a anarchií, chaosem jsou jen tři chybějící jídla. 

Je výhoda se do některých věcí pouštět po hlavě? Třeba i do podnikání a novátorských projektů? 

Naprosto, jinak to ani nejde. Myslím si, že je dobré na začátku nových projektů, nápadů a společností věci moc neanalyzovat, protože nikdy nevíte, kam vás ten dobrý nápad nakonec zavede, a to je právě to nejlepší dobrodružství. Na začátku máte nápad, nějaký zajímavý koncept a pár lidí, se kterými se vám dobře pracuje, ale nakonec vás původní nápad a projekt často dovede úplně jinam. Mě se vždy ptají – měl jsi nějaký plán? Nikdy jsem žádný plán neměl, jen jsem chtěl žít naplno – porozumět lidskému mozku a chování, pochopit, proč jsme na tomto světě a co tu děláme, poznat nové lidi a země a zažít dobrodružství. Měl jsem štěstí, že když jsem byl v páťáku na medicíně, tak proběhla sametová revoluce, rychle jsem dostudoval a mohl jsem vystřelit do Ameriky. Ta mi otevřela oči a pak už jen jedna úžasně zajímavá věc vedla k další, která byla ještě zajímavější!

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Tolion Health