Medicínu a práci ve zdravotnictví musíme udělat víc atraktivní

Dostupnost zdravotní péče se zhoršuje

V České republice každým rokem ubude přibližně jedno procento praktických lékařů pro dospělé a až tři procenta pediatrů, přičemž dvě třetiny těchto ztrát postihují obce s počtem obyvatel menším než dva tisíce. To spolu se špatnou dopravní dostupností přispívá k vylidňování českého venkova. 

Situace je vážná, vždyť například jeden milion obyvatel nemá svého praktického lékaře. Jistě, část z nich proto, že nemá zájem, ale podstatná část proto, že v rozumné vzdálenosti nemůže žádného sehnat. 

Pracující lékaři stárnou, a jejich pracovní kapacity jsou tedy omezené. Zdaleka se to přitom netýká pouze praktických lékařů nebo pediatrů. Ohrožena je dostupnost ambulantní specializované péče. V základních oborech, jako je interna nebo chirurgie, je pouze polovina v ambulancích pracujících lékařů mladší šedesáti let, přičemž téměř čtvrtina těchto lékařů jsou sedmdesátníci. Jak dlouho ještě tito kolegové a kolegyně vydrží pracovat? Již nyní se přitom čekací doby na neakutní vyšetření prodlužují nad medicínsky přijatelnou dobu.

Regionální zdravotnictví potřebuje podporu

Regionální zdravotnictví potřebuje speciální podporu. V první řadě se na celý systém musíme dívat z jiné perspektivy než jen pohledem z pozice fakultních nemocnic. Ministři zdravotnictví v České republice však většinou pocházejí právě z managementu velkých nemocnic nebo z akademického prostředí a ve prospěch tzv. fakultní lobby, kterou reprezentují, deformují zdravotnictví. 

V první řadě dochází k preferování velkých nemocnic, které mají vyšší úhrady od zdravotních pojišťoven, a navíc snadnější přístup k dotacím včetně peněz z fondů EU. Za stejné výkony jim zdravotní pojišťovny platí více než ostatním. Děje se tak na základě vyhlášek Ministerstva zdravotnictví, které zároveň tyto nemocnice jménem státu zřizuje, a dostává se tak do střetu zájmů.

Zadruhé pak specializační vzdělávání je také nastaveno tak, aby vyhovovalo velkým nemocnicím. Mladí lékaři musejí trávit dlouhé měsíce na specializovaných pracovištích. Zejména fakultní nemocnice tak mají zajištěnu levnou pracovní sílu. Pro mladé lékaře a lékařky je snazší splnit veškeré náročné podmínky a dopracovat se k atestační zkoušce právě ve fakultních nemocnicích. Jak se dá situace zachránit?

Potřebujeme více lékařů a zdravotníků

Naše stárnoucí populace samozřejmě potřebuje více lékařů a dalších zdravotníků. Musíme zvýšit počty studentů medicíny, ale především těch, kteří studují v českém jazyce. Je třeba zvýšit státní podporu a peníze nasměrovat přímo adresně na lékařské fakulty, tedy mimo systém přerozdělování v rámci univerzit. Fakulty více podporované za studenty v českém jazyce nebudou mít takový zájem o cizince, kteří si platí studium v anglickém jazyce a v našem zdravotnictví stejně nikdy nebudou pracovat. Zároveň se musíme snažit udržet si studenty ze Slovenska, kteří česky umějí. 

Naším cílem je lékaře nejenom vychovat, ale také si je udržet. Musíme udělat medicínu a práci ve zdravotnictví více atraktivní. A právě to byl i základní cíl protestů našich mladých lékařů na podzim 2023. Bohužel vláda své písemně stvrzené závazky nesplnila a důvěru lékařů podvedla.

Lepší pracovní podmínky

Lepší pracovní podmínky, to je v první řadě důstojná odměna za práci, ale také dodržování zákoníku práce. Šedesát procent respondentů průzkumu, který v únoru provedla lékařská komora, odpovědělo, že je v jejich nemocnicích porušován zákoník práce. To nemůžeme tolerovat. Omezení povoleného množství přesčasové práce v souladu s evropskou směrnicí (EWTD) je přece v první řadě ochranou pro pacienty před unavenými lékaři, kteří častěji v práci chybují. 

Dvě třetiny absolventů lékařských fakult jsou ženy. Zdravotnictví na postupující feminizaci dosud adekvátně nereaguje. Ženy, zejména mladé lékařky, ale i zdravotní sestry, potřebují specifické pracovní podmínky. Například možnost práce na zkrácené pracovní úvazky nebo zajištění péče o děti. Stav, kdy lékařky řešily dilema, zda práce, nebo rodina, musíme změnit do stavu práce a rodina. Pokud se nám nepodaří harmonizovat práci ve zdravotnictví s rodinným životem, pak nikdy nebudeme mít zdravotníků dostatek. Jsem přesvědčen, že toto nebude problém pouze České republiky.

Pozitivní motivace

Nedostatek lékařů na venkově se snaží řešit rozličné programy regionální podpory, které se snaží lékaře směřovat především do míst, kde jich chybí nejvíce. Jistě mohou fungovat, avšak pouze za předpokladu dobrovolnosti s pozitivními motivacemi. 

Každá snaha omezit občanská práva lékařů by se nám vrátila jako bumerang v podobě dalšího poklesu zájmu mladých lidí o studium medicíny a o práci ve zdravotnictví. Pro Českou lékařskou komoru jsou přijatelné pouze pozitivní motivace například formou regionálních stipendijních programů pro studenty.

Změnit specializační vzdělávání lékařů

Specializační vzdělávání ve své současné podobě je další příčinou nedostatku lékařů v regionech, a proto potřebuje hluboké změny, ke kterým vláda zatím nenašla odvahu. Samozřejmostí musí být zkrácení vzdělávacích programů, aby nebyly delší, než požaduje EU pro automatickou uznatelnost specializační způsobilosti. Je třeba zkrátit povinné praxe ve fakultních nemocnicích na nezbytné minimum. Zavést systém sdílených akreditací pro vzdělávání, který umožní absolvovat většinu povinné praxe v malých nemocnicích a pomůže ambulantním lékařům, aby se také mohli zapojit do výchovy svých možných nástupců. 

Musíme snížit počet specializačních oborů. Špičková pracoviště samozřejmě potřebují špičkové odborníky, ale většinu práce mohou zastat lékaři a lékařky s univerzálnějším medicínským vzděláním, kteří budou navzájem snáze zastupitelní. Potřebujeme jednodušší pravidla pro doplňování specializace, ale také pro přestup z odbornosti do odbornosti. Potřebujeme více všeobecných chirurgů a internistů. Zkušenost s pokaženou reformou lékařského vzdělávání nám ukázala, že čím více rozdělíme medicínu na různé obory a podobory, tím více lékařů nám bude scházet.

Zvýšení zdravotního pojištění může zajistit ekonomickou stabilitu

Zdravotnictví nemůže fungovat bez peněz. Není to perpetuum mobile. Základní otázkou tedy zůstává, jak zajistit ekonomickou stabilitu a financování zdravotní péče. Medicína se rozvíjí rychlým tempem a nabízí obrovské možnosti. V současnosti jedno procento pacientů spotřebuje na své léčení stejnou částku jako zbylých 99 procent pacientů. Toto dilema samozřejmě žádné zvyšování spoluúčasti pacientů na úhradě zdravotní péče nevyřeší. 

Nejschůdnější cestou, jak zajistit peníze na péči pro pacienty, je zvýšení zdravotního pojištění. V České republice se platí zdravotní pojištění ve výši 13,5 procenta příjmů, přičemž 4,5 procenta platí zaměstnanec a devět procent jeho zaměstnavatel. Zvýhodněny jsou osoby samostatně výdělečně činné a je velmi diskutabilní, zda má být i 35 let po přechodu na tržní hospodářství soukromé podnikání podporováno právě na úkor zdravotnictví. 

Všichni občané mají totiž ze zákona stejné nároky a práva, měli by tedy logicky mít také stejnou povinnost platit. Zvýšení zdravotního pojištění ze současných 13,5 procenta na 15 procent, kdy by pět procent platil zaměstnanec a zbylých deset procent jeho zaměstnavatel, by určitě nepoškodilo ekonomiku a zásadním způsobem by pomohlo zajistit dostupnost zdravotní péče pro každého, kdo ji bude potřebovat. 

Sazby zdravotního pojištění na úrovni 13,5 procenta byly před více než 30 lety takto nastaveny v podstatě náhodně a zůstaly pořád stejné, i když se od té doby změnilo prakticky vše. Medián věku v České republice se zvýšil z 36 na 44 let. Zestárli jsme o osm let a větší množství starších lidí logicky potřebuje větší množství drahé péče. A za 30 let se zásadním způsobem změnila i medicína. Používáme moderní účinné léky, přístroje i metody. Pacienti mají z rozvoje medicíny prospěch. Žijí déle. Ale bohužel platí, že každý nový lék je vždy dražší než ty původní a každý nový přístroj je také dražší.

Bez peněz dostupnost a kvalitu zdravotní péče neudržíme

Naše zdravotnictví je chronicky podfinancované. Podle oficiálních statistik (Health at a Glance 2024) výdaje na zdravotnictví v ČR odpovídají 8,8 procenta HDP, což je hluboko pod průměrem EU 27, který je 10,24 procenta. Bez peněz nemůžeme udržet dostupnost zdravotní péče. Pokud nedokážeme zaplatit práci lékařů a zdravotníků, nebudeme je mít. A pokud bude i nadále naše zdravotnictví tak podfinancováno jako dosud, budou tím trpět v první řadě obyvatelé našeho venkova, kteří se ke zdravotní péči budou dostávat stále obtížnějším způsobem.

Nemyslím si, že by problémy českého zdravotnictví byly nějak specifické. Jsem přesvědčen, že podobným problémům v současnosti čelí všechny vyspělé země. Situace v České republice je však natolik závažná, že si pozornost skutečně zaslouží.

Autor: Milan Kubek

Foto: CPME