Jedna ministrem schválená absurdita střídá druhou a komora nemá dostatečnou sílu tomu zabránit, shrnuje vývoj ve zdravotnictví prezident ČLK Milan Kubek

Začněme optimisticky. Ze kterých záležitostí nebo událostí, jež se odehrály v loňském roce, máte radost? 

Musím přiznat, že objektivních důvodů k radosti mnoho nebylo, pokud se nechci omezit na rodinu, kdy mi dělají radost studijní výsledky mých tří dcer a kdy moje manželka si ke svým padesátinám zaběhla v maratonu osobní rekord.

Z pohledu České lékařské komory (ČLK) jsme přesáhli počet 60 000 členů a komora funguje, což také nemusí být samozřejmostí. Pokračují změny, které se podařilo prosadit v minulosti. Příkladem je dohoda s bývalým premiérem Andrejem Babišem o valorizaci ceny práce všech nositelů výkonů v seznamu zdravotních výkonů, nejenom lékařů. Tato dohoda je pro lékaře důležitá kvůli největší inflační vlně, kterou jsme prošli a která nemá v České republice v posledním čtvrtstoletí obdoby. Dál také běží program na zvýšení počtu studentů lékařských fakult, který také zavedla ještě minulá vláda, a jsem rád, že ta současná ho v obrazoboreckém nadšení nezrušila. Objektivně ale ze světových politických událostí ani z vývoje ve zdravotnictví moc důvodů k radosti nemáme.

Zrovna navýšení počtu mediků na lékařských fakultách bývá častým argumentem, že nás demografická křivka neohrožuje ve zdravotní péči tak moc, jak se straší. V dalších šesti letech vyprodukují lékařské fakulty minimálně 1700 absolventů ročně místo obvyklých 1100. Za šest let by tak bylo okolo 10 200 nových mladých lékařů a lékařek, což je čtvrtina stávajícího stavu. Bude to stačit?

Za předpokladu, že zásadně změníme systém specializačního vzdělávání. Že nebudeme mít tolik navzájem izolovaných oborů. Za předpokladu, že mladé lékaře a lékařky udržíme ve zdravotnictví, a za předpokladu, že mladé ženy lékařky budou moci pracovat třeba na částečné úvazky, aby mohly chodit do práce, i když mají malé děti, mohl by ten zvýšený počet tak tak vykrýt výpadek, ke kterému došlo. Samo o sobě to ale stačit nebude. Množství pracujících lékařů ve vysokých věkových kategoriích je opravdu velmi znepokojivé. Nejhůře si přitom stojí ambulantní sféra. Hodně se hovoří o praktických lékařích a pediatrech, kde je situace samozřejmě také vážná, ale zapomíná se na spoustu dalších základních oborů. Příkladem je chirurgie v ambulantním sektoru, kde 51 procent pracujících lékařů je starších 60 let a 23 procentům je více než 70 let. Druhým zásadním oborem je interna, kde je 50 procent pracujících lékařů starších 60 let a 22 procent starších 70 let. To jsou katastrofální čísla. V tomto ohledu by měl pomoci i program ke zvýšení počtu mediků, ale podpora lékařských fakult není dostatečná. 

Jak to myslíte?

Z ekonomických důvodů přijímají lékařské fakulty stále velké množství zahraničních studentů platících anglické studijní programy. Jenže pro naše zdravotnictví jsou tito lidé úplně bezcenní, protože nikdo z nich nenastoupí do českého zdravotnictví. Nepředstavují pro vysoké školy ani žádný odborný přínos. Je to jen čistě ekonomický důvod, aby si vysoké školy a konkrétně lékařské školy přivydělaly. Ale vzhledem k tomu, že je jejich prostorová kapacita omezená a stejně tak množství učitelů a škola není nafukovací, tito platící studenti zabírají místo těm, kteří by pak u nás zůstali. A nemusí to být jen Češi. V češtině studují třeba i Slováci a u těch je určitá šance, že u nás zůstanou.

Navýšení počtu lékařů je jedna věc, ale další samostatnou kapitolou je jejich nasměrování do oborů, kde je lékařů nedostatek. Sám jste jmenoval třeba chirurgii nebo internu. Co lze udělat v tomto směru?

Samozřejmě jakékoli násilné směrování někoho do oboru, o který nemá zájem, nepovede k ničemu jinému, než že tito lidé prásknou dveřmi a odejdou. Tudy cesta nevede. Musíme se vydat cestou pozitivních motivací a obory musí být pro zájemce atraktivní. Takhle jsme se už před lety snažili zachránit pediatrii a stále to vzbuzuje veliký odpor určitých lobbistických skupin, které prosazují jen své sobecké zájmy. V minulosti došlo k rozdělení pediatrie na nemocniční pediatry a praktické pediatry pracující jen v ambulancích, což ale vedlo jen k tomu, že o ty praktické pediatry neměl nikdo zájem, protože pro mladé lékaře nebyl tento obor dostatečně atraktivní. 

Bylo to mimo jiné i z toho důvodu, že nikde v Evropě podobný obor neexistuje. Když se ale pediatrie spojila, tak teprve při nástupu do praxe se mohou lékaři a lékařky (v tomto oboru z 90 % lékařky) rozhodnout, zda budou pracovat v nemocnici, nebo zda půjdou do první linie a své rozhodnutí přizpůsobí rodinné situaci. Mohou mít zároveň vždy cestu zpátky. Hodně oborů se takhle rozdělilo a máme jich velké množství, čímž jsou pak lékaři vzájemně nezastupitelní. Systém je pak nepropustný a nedostatek lékařů se prohlubuje. 

Zrovna téma atomizace oborů rezonuje veřejným prostorem. Možná se ke změně schyluje.

O spojování oborů se hodně mluví, ale nic se prakticky nedělalo. Poslední volební období je zcela ztraceno a ministr zdravotnictví Vlastimil Válek neudělal vůbec nic. Změní to snad nová vláda, která nastoupí na podzim. 

Většina bodů dohody zůstala jen na papíře

Které konkrétní kroky se povedlo České lékařské komoře dotáhnout loni blíže k cíli?

Na úvod je potřeba zdůraznit, že Česká lékařská komora nevládne a neschvaluje zákony. Ke splnění našich cílů potřebujeme dobrou vůli na straně politické reprezentace, aby se mohlo něco změnit. My můžeme doporučovat, připomínkovat, radit, ale nerozhodujeme. Není také fér na komoru přehazovat odpovědnost za špatná politická rozhodnutí. Z mého pohledu je důležité, že komora funguje. Komora představuje servis pro lékaře, kteří se na ni mohou spolehnout, že jim pomůže v nouzi. Příkladem je finanční pomoc ve výši milion korun, kterou komora rychle rozdělila mezi 40 svých členů postižených povodněmi ve Slezsku. Nejsme ale odpovědní za celkový vývoj ve zdravotnictví a už vůbec ne za ekonomickou stabilitu či nestabilitu systému veřejného zdravotního pojištění.

Velká očekávání panovala po podepsání dohody v prosinci roku 2023. Které body dohody se podařilo naplnit a jste v tomto směru spokojený?

U této dohody se opět potvrdila pravdivost mé teze, že s politiky se jedná někdy dobře, ale s politiky pod tlakem se jedná lépe. Takže co museli politici splnit bezprostředně po podpisu, to se splnilo. Zrušili nešťastný paragraf s „dobrovolnými“ 832 přesčasovými hodinami, který lékaře a lékařky diskriminoval. Opravdu došlo bezprostředně bez nějakých komplikací k navýšení platů a mezd v drtivé většině nemocnic, a to o 5000, 8000 a 15 000 korun. Pak následovala další jednání k ostatním bodům. Dlouho jsme jednali o nějaké dlouhodobější novele zákoníku práce, kdy se nám podařilo zabránit návrhům ze strany některých zaměstnavatelů na opětovné navýšení „dobrovolné“ přesčasové práce. Uhájili jsme tak i nadále 416 hodin jako limit, protože dobře víme, že dobrovolnost zejména u neatestovaných lékařů je naprosto iluzorní.

Uhájili jsme pětidenní pracovní týden. Ministerstvo zdravotnictví totiž navrhovalo, aby se do základního platu lékařů a lékařek počítalo osm hodin přesčasové práce, což není ničím jiným než zavedením šestidenního pracovního týdne v situaci, kdy se v řadě zemí a oborů uvažuje o čtyřdenním pracovním týdnu. Poměrně bizarní návrh. 

Dále jsme prosadili příplatek ve výši 20 procent za práci ve směnách od 13. po 24. hodinu. To je důležité pro zaměstnance, kteří mají zkrácené pracovní úvazky, protože dosud byli ve službách okrádáni. Víkendové a noční služby se jim totiž nepočítaly jako přesčasy do doby, než naplnili pracovní úvazek 1,0. Bohužel ale legislativa v České republice je nadále velmi nejasná a často si protiřečí. Je chaotická. Někteří zaměstnavatelé si ji tak vykládají po svém a krátí nárok lékařů a lékařek na příplatky za přesčasy. Situace proto zůstává nepřehledná a bohužel nějaké podpory ze strany ministerstva zdravotnictví nebo ministerstva práce a sociálních věcí ve smyslu autoritativních výkladů jsme se nedočkali.

Ostatní body tak zůstaly jen na papíře? Funkční období a splnění bodů z funkčního období ministra Vlastimila Válka jste již sepsal ve svém článku, ale kdybyste měl vypíchnout hlavní body, které se nepodařilo naplnit a o jejichž prosazení se budete dále snažit? 

Nejvýraznějším bodem byl zákon o odměňování, který měl zaměstnancům v nemocnicích nebo respektive ve všech lůžkových zdravotnických zařízeních vázaných na smlouvy s veřejnými zdravotními pojišťovnami garantovat 1,5- až trojnásobek průměrné mzdy v České republice za základní pracovní dobu v závislosti na jejich kvalifikaci a délce praxe. Od začátku dával ministr Válek najevo, že tento závazek splnit nechce. Jednání se různě protahovala, vlekla, vytvářely se pracovní skupiny s nesmyslným složením. Už při podpisu dohody jsme věděli, že to bude stát nějaké peníze. Není možné navýšit platy a mzdy z ničeho. 

Ale během roku jsme se nedomohli objektivní a věrohodné analýzy skutečných nákladů. Vzduchem létala nesmyslná čísla okolo 50 miliard korun a podobně. Ve spolupráci s Asociací českých a moravských nemocnic jsme vypracovali reálný odhad, který se pohyboval mezi 12 a 14 miliardami korun. Skutečnou analýzu ale ministerstvo zdravotnictví vypracovat nenechalo. Tím se vracím k tomu, že pokud někdo podepíše nějakou smlouvu s tím, že není ochoten nebo ani schopen tuto smlouvu naplnit, tak se prostě chová jako podvodník. Pan ministr Válek oponuje, že sice dohodu podepsal, ale dojednali jste ji s premiérem, tak běžte za ním. A pan premiér Petr Fiala na to odvětí, že ji sice dojednal, ale Válek podepsal, jděte za ním. Je to naprosto neseriózní jednání.

A co se ještě nenaplnilo vedle zákona o odměňování?

Vůbec se nevedla vážná diskuse o benefitech pro zdravotníky, i když to také bylo součástí dohody. Lékaři a lékařky odpracují penzum pracovní doby, které je nezbytné pro získání nároku na starobní důchod, o několik let dřív než zbytek populace. Bylo by spravedlivé, kdyby měli příplatek k důchodu. Za situace, kdy nás trápí katastrofální nedostatek lékařů, totiž nějaké předčasné důchody nemohou připadat v úvahu. Součástí dohody byly také změny ve vzdělávání, které osobně hodnotím jako naprosto kosmetické. Sliby o tom, že od roku 2026 poběží nějaký elektronický systém administrace specializačního vzdělávání, jsou fajn. Ale to nezmění fakt, že specializační vzdělávání je špatné. Stejně tak zní hezky koordinátoři ve fakultních nemocnicích, ale opět se to týká jen fakultních nemocnic a nejsou vůbec vyjasněné kompetence těchto lidí.

Jelikož považuji vzdělávání za prioritu, už před dvěma měsíci jsem požádal pana ministra Vlastimila Válka, abych mohl být opět jmenován do vzdělávací rady ministra zdravotnictví, což je poradní orgán, jehož součástí jsem vždy býval. Za tyto dva měsíce mi ještě ani neodpověděl. Dobrá vůle chybí a bohužel ve vzdělávání představuje vláda ministra Válka ztracené roky.

V rámci dohody ale pan ministr zdůrazňuje, že ve specializačním vzdělávání došlo k mnoha pozitivním změnám. Vzniká zmíněný systém Administrátor, čímž je pověřen IPVZ (Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví).

Ministerstvo vytvořilo pracovní skupinu koordinátorů specializačního vzdělávání a podle tiskové konference specializační vzdělávání zjednodušilo.
Systém Administrátor je takový yetti, o kterém všichni chytře mluví, ale nabude účinnosti až v lednu 2026, tedy v době, kdy už pan ministr Válek pravděpodobně ministrem nebude. A pokud systém bude či nebude fungovat, zodpovědnost padne na hlavu někoho jiného, stejně jako se to stalo u stavebního řízení. Zásadní změny tedy nečekám. Základem je snížit počet vzdělávacích oborů a pokud možno zkracovat délku vzdělávání. Víte, ocitli jsme se v paradoxní situaci. Na jedné straně máme obrovské množství specializačních oborů a na druhé straně hovoříme o tom, že je třeba některé kompetence kvůli nedostatku lékařů přenášet na jiný zdravotnický personál, třeba zdravotní sestry. Takže místo toho, aby léčili lékaři a rozšířili jsme jim záběr, budou léčit zdravotní sestry a my budeme vytvářet superspecializované, úzce zaměřené odborníky. 

Podobnou absurditou je rušení tzv. kolečka v základním kmeni, které musí absolvovat lékaři všech oborů. Jdeme tím absolutně proti evropskému trendu. Například v Rakousku musí lékaři absolvovat devět měsíců nemocničního výcviku bez ohledu na svůj budoucí obor. Doposud u nás platilo, že v celkové délce šesti měsíců museli lékaři absolvovat po dvou měsících praxi na chirurgii, interně a intenzivní medicíně. Pan ministr ale prosadil změnu, že se tyto praxe musí absolvovat v maximální délce dvou měsíců. V reálu to může dopadnout tak, že se lékař na chirurgii vůbec nedostane a jen si během jednoho dne přijde pro podpis a potvrzení místního primáře, že tam byl. Přitom i ze strany mladých lékařů převažuje hlas, že jsou tyto praxe potřebné a užitečné, protože mají větší šanci se lépe seznámit s praxí, než měli jako medici. Fakultní lobby je silná a ČLK zatím nemá dostatečnou sílu oponovat. Bez užší spolupráce s ministerstvem zdravotnictví to nepůjde. Zájem musí být oboustranný.

Jak je Česká lékařská komora připravená na letošní dohodovací řízení k úhradám pro příští rok? Proč úhradová vyhláška pro rok 2025 způsobuje pomalou, ale jistou likvidaci ambulantních lékařů? Proč se proklamovaných 500 miliard korun ve výdajích do zdravotnictví v roce 2023 rozplynulo bez nějakého většího efektivního dopadu? A jak lépe dostat lékařskou péči i do menších regionů? Přečtěte si v druhé části rozhovoru s prezidentem ČLK Milanem Kubkem.

Autorka: Pavlína Zítková

Foto: Martin Kubica